NÁZOR: Stará a nová místa

Příroda volá i v dnešní době po svém objevení. Každou chvilku mění svou tvář, aniž bychom věděli, v čem spočívá její kouzlo. Možná někteří lidé jsou pro toto porozumění velmi nadaní a objevují místa, která už dávno byla lidským okem viděna a pozměněna. Člověk svou činností zasahuje do chodu matky přírody a tím jí pomáhá tvarovat naši zemskou krajinu. Osobně si myslím, že spíše, člověk ovlivňuje krajinu záporně. Mohu-li znázornit, krásný les, který je pozměněn našimi odpadky. Zde je vidět špatný přístup. Po odstranění odpadků se vrací síla uzdravené přírody, která je po úspěšném léčení. Vidíme zde život. Naše oko nevidí vše a i sebemenší zákrok dokáže velké změny. Uvedu třeba, výskyt hmyzích zástupců nebo výskyt ptáků, ale je to něco jiného než bylo před tím. Ovšem nic nejde lusknutím prstu. Záleží na čase. My lidé jsme se na svém životním prostředí vyřádili dostatečně a není tomu konec. Ovšem i činem, který je spáchán v současné době může vést k lepším zítřkům. Může dát přírodě šanci se uzdravit, ale problém je ve špatném léčebním postupu. Mám uvést Šumavu? Pokud bych měl pokračovat, tak třeba rozorání remízků? Lidé by si měli uvědomit v první řadě, co vlastně chceme. Nikdy nebude jeden názor a vždy budou názory odlišné. To je normální, pokud následky nejsou nikterak záporné. V uvedených příkladech, které jsem mimo jiné uvedl schválně, si příroda nedokáže pomoct a to z jediného důvodu. Nedáváme jí čas na léčbu a zotavení. Ve srovnání pro lepší chápaní. Vezměte si těžce nemocného člověka, kterého nutíte ho pracovat, ač je nemocný. Jak to může dopadnout? Chvíli to vydrží, ale časem se sesype a to je stejné i s naší rovnováhou, která je velmi důležitá a v současné době mizivá, k přírodě. K šumavské otázce se nebudu vyjadřovat. Zde mluví politika, nikoliv zdravý rozum. K remízkům. Zde vidíme důkaz a následky špatného chování k našemu životnímu prostředí. Rozorali jsme remízky, abychom dostali větší půdu k obdělávání. Nikdo nemyslel na důležitost remízků. Dnes v krajině, kde nejsou dřevěná křoviska, můžeme vidět úbytek ptačích druhů, ale nejen úbytky zástupců z flory a fauny, ale také rychlé vysoušení polí a luk. Nemluvím o vysoké erozi, která je zapříčiněná vodními splachy a větrem. Proto vznáším otázku: Stojí nám ta trocha půdy za tak velké problémy? Někdo si uvědomil chyby, které napáchali naši předkové a začali se z nich poučovat. Krajině bohaté na remízky, solitéry a luční pruhy jsou bohaté a pestré na život. Krajině bez remízků vládne opak. V příkladech bych mohl pokračovat i dále, ale zmíním pouze poslední. Při přečtení pár publikací, jsem navštívil pro někoho bohem opuštěný kout naší přírody. Pro milujícího člověka, který má otevřené oči, je tomu jinak. Zde se před cca 40 lety odehrál zajímavý zákrok v Černické oboře. Pro bližší informace, tím bohem zapomenuté místo mám na mysli rybník, který se jmenuje Štičí, nachází se nedaleko Sudoměřic u Bechyně. Je to menší rybník, ale nacházel se zde starý dubový porost. Věková kategorie stromů nepřesáhla pod 200 let. Jednalo se většinou o 300 let staré duby. Pro lesníky byly symbolem. Pro členy KSČ zdrojem zbytečnosti. Lesní správa nechala 30 dubů v okolí vykácet a pouze 5 dubů se štítkem „státem chráněný strom“ ponechalo. Důvodem pokácení byl jejich vysoký věk. Dřevo se označilo, jako „palivové“, ale osobně jsem byl to místo navštívit a i přes tu dobu jsem našel torza ve formě pařezu. I po tak dlouhé době lze poznat, že třetina pokácených stromů byla zdravá. Někdo si zde nahrabal kapsy. To je jasné, ale i přes to si myslím jednu věc. Tak staré stromy by se v lese měli nechat dožít a myšlenka dřevařského využití zapudit. Dnes jsou tyto pařezy domovem brouků a hlavně se zde usadil život. Mohu konstatovat druhý nesmyslný krok. Zde na nově vytvořené mýtině (před 40 lety) se vysadili smrky. Dnes je tomu, jak rána na oko. Tomu se ovšem nebudu věnovat. Člověk by musel pro svou představu navštívit toto místo. Tento článek jsem napsal s jednou myšlenkou. Snad čtenáři otevře oči a bude ho inspirovat. Rád bych docílil jedné věci a to té, abychom nedělali věci bez rozmyslu. Jak by to pak dopadlo?

autor: Martin Zázvorka